Temný čaj bez cukru

Autor: Julie

Přístupnost: od 18ti let

Pár: RL/SS

Postavy: Lupin, Remus, Snape, Severus

Žánr: depresivní, slash

Čas děje: HP6

Varování: tato povídka je přístupná pouze osobám starším 18ti let. A tentokrát to myslím vážně. Rozhodně by ji neměli číst jedinci, kteří považují za zvrácenost mléko v čaji nebo orální sex mezi dvěma muži.

Shrnutí: Remus ztratil Siria. Už podruhé. Prvně zkusil zapomenout trochu nečekaným způsobem. Zkusí to i podruhé? A/N: Plně si uvědomuji slabomyslnost tohoto úvodu. Slibuji, že časem přijdu na něco chytřejšího.

Prohlášení: JKR si to pořád ještě nerozmyslela a nepřevedla na mne autorská práva. No, chápete to?

Poznámka:Za beta-read opět děkuji Beketamen.

~

Byla příjemná letní noc. Žár slunce se už pomalu utišil a noční vlhkost obrousila hrany palčivého dne. Z oblohy poklidně zářily hvězdy a měsíc byl v bezpečné vzdálenosti od úplňku. Remus seděl na schodech ztracených v jednom poklidném zákoutí Londýna a těšil se z komfortu, který mu poskytovala pozdní noční hodina. Teď už se nikdo nechodil ptát, jak se mu daří. Žádné soucitné pohledy s příměsí otázky, na kterou se mu nikdy nechtělo odpovídat. Maličko se pousmál. Vzpomněl si, jak s touhle otázkou zacházel Sirius. Ten měl tendenci říkat lidem pravdu přímo do očí a pak se bavit jejich výrazem. Když někdo nesouhlasil, tak se mu prostě vysmál. Jo, Remus se musel usmát. Navzdory tragičnosti situace a dokonce i navzdory jeho mizernému osudu nemohl na svého přítele vzpomínat bez úsměvu. Nešlo to. Po pravdě řečeno věřil, že Sirius nejspíš dokázal rozesmát i mozkomory. Zadíval se na hvězdy a zadoufal, že teď se Sirius někde směje společně s Jamesem a Lily. Věděl, že je to patetická myšlenka, ale líbila se mu.

Schody příjemně chladily a hluk velkoměsta se už dávno utišil. Zpoza rohu se ozvaly kroky jakéhosi nočního chodce. Remus zpozorněl a sáhl po hůlce.

Vynořila se temná vzpřímená postava. Zpod temných vlasů vyšlehly jiskřivé oči.

„Lupine,“ pokývla hlavou postava.

„Severe,“ odvětil Remus, „co tě sem přivádí v tuto hodinu?“

„Nesu ti tvůj lektvar.“

„Do úplňku zbývá dost času.“

„Všeobecně řečeno, časem není radno plýtvat.“

„O tom vím svoje,“ ušklíbl se Remus. Pak si vzpomněl na slušné vychování.

„Půjdeš dovnitř?“

„Děkuji.“

Ve svém bytě Remus jen tak ze zvyku uvařil čaj. Když ho podával Severovi všiml si, že se jeho dávnému nepříteli třese ruka. Remus dnes neměl náladu na konverzaci. Vykašlal se na svou obvyklou rezervovanost a vyzkoušel Siriův přístup.

„Nepřišel jsi kvůli lektvaru, co se děje?“

Druhá strana upadla do temného mlčení.

„Co se děje?“ Remus tentokrát skutečně neměl ani kapku trpělivosti.

Severus se mu zadíval přímo do očí. Tentokrát se mu v nich zračilo odhodlání (samozřejmě temné).

„Vzpomínáš na tu noc?“ Zašeptal po chvíli hlasem, který měl zcela neobvyklé zabarvení.

Remus si samozřejmě vzpomínal. Bylo těžké zapomenout.

~

Tenkrát visel ve vzduchu první závan jara. Po ulicích se pořád povalovaly zbytky sněhu, ale už bylo cítit probuzení. Drobně mrholilo. Remus se toulal po Londýně. Tentokrát měl bez nadsázky zlomené srdce. Jeho nejlepší přítel, jeho milenec a jeho... Sirius ho zradil. Zradil jeho a všechno, v co se kdy dalo věřit. Už se zkusil opít, zkusil povzbuzující kouzlo a většinu těch dalších věcí, které obvykle deprimovaní jedinci na pokraji sebevraždy dělají. Nálada se mu ale stále nelepšila. Ploužil se ulicemi a snažil se nenarazit na známou duši. Ani to se nepodařilo.

„Do hajzlu“, zaklel zcela nahlas. Tohle byl ten poslední člověk, kterého chtěl vidět – Severus Snape.

„Ale ale, Lupine, procházíš se při měsíčku?“ zazubil se slizoun.

„Je pět odpoledne,“ usadil ho Remus.

„Vypadáš nějak posmutněle.“

„U mě to alespoň není setrvalý stav.“

„Doufám, že jsi nezapomněl na to, že teď jsem na tvé straně.“

„Já už ani nevím, na které straně jsem já.“

Snape poplašeně zamrkal. Věděl, že Lupin se musí cítit opravdu mizerně, ale rozhodně nečekal, že se k tomu přizná. V záchvatu sady pocitů, které mu až na výjimky byly zcela neznámé, pozval vlkodlaka na skleničku.

Ve Snapeově (temném) bytě seděli, pili a kupodivu si i povídali. Remus hodně mluvil o Siriovi. Bylo v tom víc stesku než nenávisti.

Severus mu podal plnou sklenici a přitom se jakoby náhodou dotkl jeho prstů.

Remus se napil, ale ani na vteřinu se nepřestal dívat Severovi do očí. Napadlo ho, že je tu ještě jeden zoufalý čin, který ještě nespáchal. Usmál se. Jinak než obvykle, tak nějak... temně.

Severus zmateně zamžikal očima, ale neuhnul.

Remus si dal pozor, aby ani na okamžik nespustil oči ze Snapeovy tváře. Zakusovaly se do temné masky jako do másla. Dal si načas. Znal pravidla hry.

Snape hru neznal a bál se chyby. Sledoval nepovědomý úsměv na známé tváři a hledal vysvětlení. Pozorovala ho dvojice zarudlých očí. Neustále. Usrkl vína a pokoušel se vymyslet nějakou vhodně bezvýznamnou poznámku. Znervózněl. Vynořil se starý známý pocit. Celý svět zase čekal, až udělá chybu.

Remus se napil vína.

Líně si přendal sklenici do levé ruky a pravou zajel Snapeovi mezi nohy.

Sklenice z broušeného křišťálu, na který – což by však nikdy nepřiznal – musel Severus šetřit půl roku, se roztříštila o podlahu. Chtěl ucuknout, ale nemohl. V rozkroku cítil studenou ruku a kolena se mu třásla. Dalo mu strašnou práci zvednout oči a podívat se Removi do tváře. Byla tvrdá jako led s trhlinou od úsměvu.

Pravá dlaň jemně klouzala po látce zakrývající jeho penis. Levá ruka podala Severovi sklenici. Jediným douškem vypil všechno víno a cítil, jak mu červenají tváře. Jemu!

„Můžeš mě kdykoli zastavit,“ laskavá slova a laskavý poloúsměv. Severovi se ulevilo. Jenomže dlaň se pořád pohybovala a roztáčela mlýny ukryté hluboko v jeho těle.

„Pokračuj,“ slovo bez přízvuku.

Remus udělal pravý opak. Zanechal klíčové místo bolestivě opuštěné a vzal Snapea za ruku. Očima ukázal na postel.

„Tak pojď.“

Severus polkl. Lidé ho nikdy nebrali za ruku. Nedokázal vstát.

„Snad sis to zase nerozmyslel?“ V téhle větě už byl výsměch. Výsměch! Snape byl ten, kdo se měl vysmívat. Postavil se a přitiskl své rty na Removy. Neobratně a prudce mezi ně vklouznul jazykem.

Remus ho chvíli nechal. Pak se ale odtáhl a zajel mu rukou do vlasů. Na okamžik se Severus díval do jeho zarudlých a lesknoucích se očí. Pak mu Remus ukázal, jak má polibek vypadat.

Přestalo mít smysl odolávat. Podlomila se pod ním kolena a oba se zhroutili na zem. Později je to bude stát pár modřin. Ale později je později.

Remus si bral, co jen mohl. Rukama i ústy. Překvapil sám sebe. Nikdy nebyl tak... krutý? Nenasytný? Dnes chtěl míchat rozkoš s utrpením. Jeho prsty zanechávaly ostré dotyky na citlivých místech.

Severus skoro nedýchal. Remus ho přišpendlil ke koberci a dělal si s ním, co chtěl. Jako by hrál na klavír. Dokonalé doteky a dokonalá melodie. Remus se sklonil a k prstům se přidaly i rty. A ano, jistě, občas i zuby.

Postupoval stále níž a níž. Severus byl zvyklý být pánem. Ale tentokrát to nešlo. Kdo by to do křehkého vlkodlaka řekl? Stáhl mu hábit a on teď ležel na koberci jen ve spodním prádle. Začervenaly mu tváře, když si všiml, že Remus je stále oblečený.

Přejel nehty po vnitřní straně Snapeových stehen. Jemně, ale bez otázek. Potom se jeho prsty setkaly uprostřed. Zmocnily se jemné látky a zahodily ji kamsi do kouta. Znovu se zasmál. Jako by už zítra nemělo vyjít slunce. Vztyčil se, krátce Snapea políbil na rty, pohladil ho po vlasech a zašeptal něco, čemu Severus nerozuměl. Potom se sklonil k jeho klínu a vzal jeho penis o úst. Napřed po něm jen jemně přejel jazykem, ale pak přitlačil.

Severus ucítil teplé a svírající vlhko. Vystřelovalo nahoru i dolů a bralo mu rozum i identitu. Removy prsty se mu zarývaly do boků a on cítil jen bolest, stud a hlavně rozkoš. Nekonečnou rozkošnou rozkoš. Vykřikl něco, na co si později nechtěl vzpomenout. Nedokázal se dál ovládat.

Remus vstal, vyplivl cosi na podlahu a beze slova odešel.

Severus ještě chvíli ležel na koberci. Potom se ztěžka zvedl, natáhl na sebe hábit a schoulil se do křesla. Víno došlo a temnota změnila odstín.

~

Remus přikývl. I když vzpomínat nechtěl. Ne dnes, ne na tohle.

Severus se zhluboka nadechl.

„Chci to znova,“ udělal krok kupředu a najednou stál těsně vedle Rema. Přitiskl si jeho ruku do rozkroku, „cítíš, jak moc?“ Zašeptal mu to rovnou do ucha. Remus se pod jeho horkým dechem zachvěl. Na krku ucítil vlhký dotek. Rozbušilo se mu srdce a všechno se v něm napnulo.

Ne dnes a ne s ním.

„Vypadni,“ odstrčil ho, „vypadni a dej mi pokoj.“

Snape neposlechl. Místo toho se posadil a zvedl svůj šálek s čajem.

Remus se také posadil.

„Už víš, kdo bude nový ministr kouzel?“ zeptal se.

„Ne.“

„Cukr?“

„Ne, díky. Ale mléko bych si dal.

Remus přilil do Severova šálku pár bílých kapek z porcelánové konvičky.

Oba se usmáli.

~

© 2007, Julie