Tik... tak...

Autor: Julie

Přístupnost: od 15ti let

Pár: SS/SB

Postavy: Snape, Severus, Black, Sirius

Žánr: drama, slash

Místo děje: ?

Čas děje: HP7

Varování: ano, v této povídce se Severus se Siriem skutečně vyspí. A taky oba mluví opravdu ošklivě sprostě, ale na jejich místě bych byla horší.

Shrnutí děje: Severus vstupuje (je vehnán) za všem známý závěs. Za závěsem je prázdnota a jeden jediný člověk. Jak dlouho vydrží nenávist ve tmě? Tik tak... čas běží...

Prohlášení: Nejsou moji a Snapea bych ani nechtěla. Peníze bych chtěla, ale žádné z toho nemám.

Poznámka: Za beta-read děkuji Beketamen a Lunkvil.

~

Mlha přede mnou. Ne mlha. Oni. On. Zlo. Trest. Bývalí spojenci. Zdvižená hůlka.

Mlha za mnou. Ne mlha. Trocha látky. Oblouk. Tichý šepot.

Jeden krok. Z deště pod okap. Pod oblouk. Skrz oblouk. Za závěs. Do nikam.

Pak už jen nic plné tmy.

„Lumos.“

Nic.

„Lumos!“

Hůlka se rozpadá na prach.

„Je tu někdo?“

Pár slov do šepotající tmy.

„Je tu někdo?“

Pár slov bez ozvěny.

„Tak je tu někdo?“

Strach? Chvění? V mém hlase?

Několik okamžiků čekání na ozvěnu.

„Do prdele, proč zrovna ty?“

Ten hlas znám.

„Ze všech zkurvených lidí, který mohli přijít do týhle zkurvený tmy, zrovna ty.“

Mám chuť souhlasit, přesto si vzpomínám, jak mu odseknout.

„Taky nejsem nadšen, Blacku.“

„Souhlas, Srabe.“

„Ne...“

Ne, tady to už vážně nemá cenu. Zkurveně hluboká tma.

 

Tik. Tak. Tik. Tak.

 

„Jo, máš recht, tady už nemá cenu vůbec nic.“

Strach? Chvění? V jeho hlase?

Nekonečná temnota pohlcující všechny hlasy. Pohlcující čas.

 

Tik. Tak. Tisíckrát.

 

Oči v temnotě ztrácí smysl. Všechno ztrácí smysl. Všechno se rozplývá. Nic není. Kousek po kousku mě užírá tma. A dostává se dovnitř.

Hlas. Cizí.

„Jak ses sem vlastně dostal?“

„Přinesl mě severní vítr.“

„Idiote.“

Povzdechy. Dva. I jeho hlas je lepší než ticho. I vlastní hlas je lepší než ticho.

„Udělal jsem něco, co Pán...,“ ušklíbnutí, „co Voldemort nechtěl. Nebo alespoň nechtěl, abych to udělal já.“

„Co?“

Zelená barva a pád z věže. Ve vzpomínce.

„Někoho jsem zabil.“

„Koho?“

Pousmání.

„To nechceš vědět.“

„Koho?“

Naléhání? Prosba? Ale jistě, syn nejlepšího přítele.

„Neboj, ten spratek se těší dokonalému zdraví.“

„Díky za zprávu.“

Vztek barvící tmu do červena.

 

Tik. Tak. Stále a znova.

 

„Snape?“

„Ano.“

„Jak dlouho tu jsem?“

Trocha počítání na prstech. Studí jako led.

„Rok, dva měsíce a pět dní.“

„Je Harry opravdu v pořádku?“
„Má se lépe než bych ...,“ takhle ne, ne tady, „je v pořádku, věř mi. Je v bezpečí.“

Soucit?

 

Tik. Tak. Zas a znova.

 

„Blacku?“

„Ano.“

„Chceš vědět, koho jsem zabil?“

„Jistě.“

„Brumbála.“

„Takže mě čeká věčnost se zrádcem?“

Jako by se ptal na počasí. Změnil se?

„Vždycky jsem byl zrádce.“

„Byls.“
Slova ztěžkla.

„Musel jsem. Nebyla jiná cesta. Brumbál to chápal. Prosil o smrt.“

„Ty si myslíš, že tě to omlouvá?“

 

Tik.

„Ne.“

 

Tak.

 

„Takže jsi nakonec zradil jen sám sebe?“

Porozumění?

 

Tik. Tak. Znova a stále.

 

„Severe?“

„Ano?“

„Proč jsme se vlastně nenáviděli?“

„Protože to Potter řekl?“

Prudký výdech.

Společný smích.

 

Tik. Tak. Stále a zas.

 

„Sirie?“

„Ano?“

„Co být přáteli?“

„Ruku na to.“

Společné slzy. Dvě. Na každé straně jedna.

 

Tik. Tak. Pořád dokola.

 

„Připomíná mi to tu Azkaban.“

„Mně můj život.“

„Nelituj se.“

„Až po tobě.“

 

Tak. Tik. Jeden za druhým.

 

Spánek? Pomalu se plíží. Budou i tady? Zelené světlo? Věž?

Jak v téhle tmě poznat, jestli jsou oči otevřené nebo zavřené?

Spánek...

 

Tik! Tak!

 

Probuzení! Výkřik. Vlastní.

Šmátrání ve tmě.

Ruka! Cizí.

Strach. Chvění. Všude okolo.

„Prosím, chci světlo!“

Slzy. Ty, co zůstanou uzamčené v očích.

Vzlyky. Ty bez slz.

„Šššššššš, uklidni se. No tak.“
„Chci světlo!“

Říkám to vůbec já?

„Světlo už nebude. Tady je prostě tma.“

V jeho náručí? Jsem to ještě já?

„No tak, nejsi tu sám,“ ztišení, „ne tak sám, jako jsem byl já.“

 

Tik. Tak. Jen párkrát.

 

Utišení. Teplo. Bezpečí? Tady? S ním?

Pravidelný dech.

Bezpečí. Tady a s ním.

Spánek...

 

Tikot není slyšet.

 

Probuzení...

„Vyspal ses dobře?“
Úsměv? Stejně není vidět.

„A ty?“

Ticho. Dlouhé.

Druhý úsměv. Taky není vidět.

„Jako už dlouho ne.“

Ještě delší ticho.

Ještě neviditelnější úsměv.

„Jsem rád, že jsi tady.“

Kratičké ticho.

„Jsem rád, že jsem spal se slavným Blackem.“

Rozpačité ticho.

Dvě dávky smíchu. Upřímného.

 

Tik. Tak. Dny a noci.

 

Na víčka se vkrádá cizí ruka.

„Neboj, máš zavřené oči, Severe.“

„Díky.“
„Dobrou noc.“

„Tobě taky.“

 

Tik. Tak. Jen do půli noci.

 

Horký, tvrdý předmět.

Pohoršení.

„Blacku!“

„No co, jsem tu dlouho. A v týhle tmě vypadáš jak pěkná holka.“

Co si to...

Vstát, poodejít. Do tmy.

„Tak se nezblázni. Prostě se mi postavil.“

Další krok. Jenže ve tmě je tma.

Krok zpět.

Zpátky vedle něj. Teplo. Bezpečí.

„Ať už to nedělá.“

„Co já s ním nadělám?“

 

Tik. Tak. Moc a mnoho.

 

„Snape!“

Sevřený tlak mezi nohama. A touha.

„Omlouvám se.“

„To nic.“

„Severe?“

„Ano.“

„Mohli bychom si vzájemně... pomoct.“

 

TikTakTikTak Tik Tak Tik Tak

 

Já s ním. On ve mně. Jeho ruce, můj jazyk. My dva. My dva?!

„No tak, Severe.“

Ruka na tváři. Ruka okolo pasu. Ruka ještě o kus níž.

„Já myslel, že u vás - na té správné straně - to děláte jen z lásky.“

Zbytek výsměchu.

„Ale tohle je z lásky.“

Dva zpívající ptáci.

~

© 2007, Julie